Herec Oleg Reif, lord z Kameňáku a otec Šimona Pláničky ze Slunce, seno... Amputace obou nohou!

S Helenou Růžičkovou v Troškově trilogii Slunce, seno... Na snímku krátce předtím, než jí strhl podprsenku.

PRAHA – Oleg Reif (80). Jedna z hvězd hereckého i režisérského světa. A velký bojovník! Přestože mu lékaři kvůli těžké cukrovce museli před nedávnem amputovat obě nohy, on je nadále tím veselým optimistou, který nás bavil jako lord v Troškově trilogii Kameňák či jako otec studenta Šimona Pláničky z komedií Slunce, seno…

Slunce, seno a jahody a Slunce, seno a pár facek. A vaše role krajského papaláše – otce studenta Šimona Pláničky… Jak na to vzpomínáte?
„Ač jsem sparťan, tak jsem se jmenoval jako nejslavnější brankář v historii Slavie. Takové potupy se mi dostalo.“ (smích)

Vaše stěžejní scéna byla s Helenou Růžičkovou alias Škopkovou při té velké bitce...
„Musel jsem jí strhnout šaty, ale… mně to nešlo! Zavěsil jsem se na ni, abych je strhl, ale zůstal jsem na ní viset. Byl jsem moc ohleduplný, ale Zdeněk Troška mi řekl, ať pořádně škubnu. Jenže já jí pak strhl i podprsenku a vyvalily se na mě před celý štábem ty její »šestnáctky«. Pro oba to byl obrovský šok. Dala mi takovou facku, až mi málem upadla čelist.“ (smích)

Režisér Troška vás pak obsadil i do svých Kameňáků…
„Hrál jsem lorda, majitele Modrého pramene, a smál jsem se celé natáčení. On Zdeněk je jeden z nejtalentovanějších režisérů tady. Má cit pro lidové scény. Víte, co by to bylo za bohatství, kdybych měl ten Modrý pramen?“ (smích)

Při natáčení jste překypoval zdravím, ale dnes jste na vozíčku. Jak se vám to přihodilo?
„Po osmdesáti letech, z toho 63 letech u filmu a u divadla, kdy jsem začínal hrát s Voskovcem a Werichem, jsem onemocněl a na konci září přišel o obě nohy. Já totiž celý život rád sportoval a ještě radši jsem se přežíral sladkým – až přišla cukrovka. Druhý den po oslavě mých 80. narozenin jsem musel do nemocnice – v tu dobu už jsem měl ukrutné bolesti nohou, ale mně to nevadilo… Baťa teď sice přijde »zu grunt«, protože já už boty nepotřebuju, ale srdce a mozek mám pořád strašně mladé.“ (smích)

Jak to děláte, že dokážete žertovat i o takových věcech?
„Jsem životní optimista. Já těch legrací zažil moc. I lékaři se divili. Já tam na vozíčku tančil valčík a oni mi pak říkali, že tam musím zůstat, protože pacienti chtějí na pokoji mě a můj optimismus. Dokonce mi pak dali i štrůdl – sice neslazený, ale měl jsem radost.“ (smích)

Autor: NIKOL KLEVCOVOVÁ
Foto Aha! – David Kundrát, ara