Oficiální fanklub Zdeňka Trošky

Přinášíme Vám rozhovor Zdeňka Trošky pro denik.cz

Co říkáte na to, že někteří lidé jdou do soutěže jen proto, aby se objevili pár vteřin na obrazovce i za cenu toho, že se ztrapní?

Já je chápu. Pro někoho je to opravdu velká touha, pro někoho je vrchol jeho životního úsilí postavit se před tu kameru, říct dobrý den, zatančit, zazpívat a jít pryč. Prostě jim to stačí, těm lidem. Zkrátka musíte rozlišit, kdy ti lidé tam přijdou opravdu předvést to, co umí, někteří jen přijdou, zkusí to, vyjde to – nevyjde to, berou to jako recesi, jako legraci a někdo tam přijde vyloženě z drzosti.

Opravdu z drzosti?

Určitě – to poznáte velice rychle, kdo s jakým úmyslem přichází a kdo co umí.

Byla by i pro vás před lety několika milionová částka motivací?

Ne, to nikdy. Já jsem například dostával nabídky na natáčení různých filmů nebo pořadů, které byly velice dobře finančně ohodnoceny, ale když mě to neťuklo na první přečtení, tak jsem to odmítl. Já nemůžu dělat věc, která mě nebaví nebo netěší. I kdyby byla za zlaté cihly, tak ne.

Ale prý vám říkají „Pane Troška, ty peníze…“

Víte co, já nejsem zlatokop. Žiji skromně, mám 1+1, 31 m², pokoj – nebo spíš obytnou knihovnu. Nepotřebuju k životu vily, mercedesy, nic. Mám prostě svoje knihy, svůj klid, poslouchám si klasickou muziku… Chci si dny prostě užívat, prožívat je s radostí pro sebe. A ne se honit za mamonem. To jsem nikdy nedělal.

A co byste soutěži nabídl, kdyby ve vašich – řekněme 15 letech – byla vyhlášena? S čím byste do ní šel?

Kdyby mně bylo 15 nebo 18 let, asi bych zahrál na piáno nebo na varhany. To byla jediná věc, kterou jsem v té době celkem ovládal. Kotrmelec ani žonglovat neumím a psa jsme měli doma starého líného – ten by taky nic nesvedl.

Jste pozitivní člověk, dobrá duše. Je těžké se udržet na uzdě a za své lidi bojovat? Prát se za ně, když nebudou zcela dokonalí?

Samozřejmě jsem v té talentové soutěži za toho hodného, shovívavého, nápomocného (smích). Za toho zlouna tam je Paľo Habera. Ale nechal jsem se už i vytočit, křiknul jsem na lidi, kteří si z nás přišli dělat blázny. Samozřejmě když přijde člověk, který je postižený, tak víte co. Ale když tam přijde někdo, kdo přinese na pánvičce ping-pongový míček, třikrát tam s tím zapinká, tak ho pošlete domů – a velice rychle. Přišel nám tam třeba chlapec a svíjel se. Já myslel, že dostal záchvat padoucnice, ale on řekl, že to je nový styl tance z Francie. Tak jsem na něj křikl „Tak si to tam nechte v té Francii a netahejte to sem. A jděte pryč!“

Až tak drsný jste byl?

Mě to prostě naštvalo. To, co předváděl, nebyl jeho talent, ale drzost! Ale vadila mi jiná věc. Polovina lidí předvádí hip-hop nebo break dance, pak je tam to plivání do mikrofonu, teď nevím, jak se to jmenuje… (beatbox – poznámka autora). To je pro mladé. Jsem v porotě takový ten dinosaurus, retro porotce za generaci tatínků, maminek, babiček i dědečků. A z tohoto pohledu to hodnotím. Ale když tam přijdou a válí se po zemi, nebo přijdou mažoretky, které pochodují v zeleném, modrém, červeném, žlutém – a furt to je stejné, bez nápadu. Jen si to tam oddupou… Tak jsem říkal: „A dost, dost děvčata! Teď mi zatancujte polku.“ A představte si, žádná z nich tu polku neuměla! To jsem byl tak strašně smutný, že jsem byl přímo naštván, protože to je děsivý úpadek. Nejdříve jsme 40 let lezli Rusku do zadku, teď zase lezeme Americe do pr…. A ta naše děcka neumí vůbec nic! Ještě na Slovensku přišly děti, mládež, dospělí, staré babičky v krojích, ale tady ani jeden. Prostě všechno importované ze západu. Pak ale přišlo trio ze Strakonic, dudáci. Tak alespoň ti to trochu zachránili.

Václav Havel natáčel na zámku před vámi Odcházení a novináře odmítl, nechtěl. Vy novináře přijímáte, jak byste hodnotil jeho postoj?

„Těch neznám slov, jež řekl bych a plakal, však zahrádku mám krásnou, z růží sad. A kdyby vás tam v noci někdy slavík zlákal, tak ne abyste mi otrhala všechen angrešt, slečno!“ (recitoval režisér) Víte co, já vám něco řeknu: Buď mám ty lidi rád, a nebo jsou mi lhostejní. Já mám lidi rád a beru je pořád jako ty, se kterými pracuji a pro které to dělám. Pan můj začínající kolega režisérský, nadějný Havel, má k nim zřejmě jiný přístup, i potom, co si s nimi zažil, samozřejmě. Takže si myslím, že by ho neubylo, kdyby vás přijal a odpověděl vám na dvě na tři otázky. Je to o něčem úplně jiném.

Točíte pohádku. Vyléčil vás předchozí film Doktor od Jezera hrochů z natáčení komedií ze současnosti?

Tak to byla taková věc… To bylo souznění. Přišli za mnou známí, jestli bych nechtěl natočit tuto knížku. Já ji samozřejmě znám, vyšla v roce 1980 a za těch 30 let se jí prodalo půl druhého milionu výtisků. To je úžasný úspěch! Řekl jsem si, že to by bylo bezvadné, protože mám pana Švandrlíka rád: to co píše, i osobně, takže jsem byl nadšený. Doktor od Jezera hrochů je velice příjemná historka, takže jsem na tuto nabídku velice rád přistoupil. Navíc jsem tam měl Evičku Holubovou, která zahrála úplně úžasně. Takovou tu tchýni, kterou – mít ji doma – tak vyskočíte z okna. A další a další herce, takže to byla velice příjemná práce, pohodová a fajnová.

Při natáčení Nejkrásnější hádanky jste tvrdil, že největší problémy byly se zvířaty. Co bylo nejtěžší na vašem novém filmu, opět pohádce?

Také jsme tady měli jednoho psa – a taky neposlouchal. Filmař má tři nepřátele. Děti, zvířata a sníh. Dětičky se velice rychle unaví a rozptýlí, nemůžete s nimi nic dělat. Zvířata poslouchají, neposlouchají, a sníh – roztočíte scénu, v noci napadne sníh a nenavazuje to. Nejtěžší bude triková postprodukce. Je to pohádka, v níž je na 160 trikových záběrů a to dá velikou, velikou práci. Hodně času to sežere.

Prozraďte – kdo bude v nové pohádce Čertova nevěsta nejroztomilejší?

To si musí určit diváci sami. Podle mého pohledu zase ten čert… Ne! Víte kdo? Bude to svatá Kryšpína. Je to 50 centimetrů velká dřevěná soška, kterou pomocí počítače naanimujeme. Namluví ji Martina Hudečková a myslím si, že tak, jak to máme připravené – tedy jestli to vyjde – to bude celkem fajn.

zdroj: kultura.denik.cz

Zdenka Studena, Radek Strnad